M. A. I.

Rodinný příběh o nesmělé Bohdaně a otci Svatoplukovi. Tragédie, která zasáhne celou rodinu a nikdo jí už  nemůže zvrátit, a to ani ta nejčistší duše. Všechny sny se cobydup rozplynou. Teď už zbývá jen přežívat. 

Bohdana se narodila Svatoplukovi a jeho první ženě Evě. Nikdy nepoznala svou setru Blanku a odmalička ze sebe nevydala ani hlásek. Celý život žije s mrzutým otcem a s jeho druhou manželkou Bělou. Snaží se pochopit, odkud pocházejí  její kořeny a proč nemá žádné známé.
Proto se rozhodne, že sama vypátrá své rodinné příbuzné, časem ale pochopí, že to asi byla chyba, jelikož se jí do rukou dostane velmi nenávistný dopis.

Svatopluk je komunista, vyrůstal v chudé rodině a jeho život nebyl nikdy lehký, zamiloval se do krásné Evy, která měla velké sny stát se pianistkou a její rodina nikdy nesouhlasila s jejich sňatkem. Potom se jim narodila dcera Blanka, která měla převzít Evin sen. Byl to jejich poklad a vkládali do ní velké naděje.

Setkáváme se i s dalšími postavami jako je Doubravka nebo i s matkou od Svatopluka.


V první řadě se musím omluvit, že tip na Tiché roky vyšel až teď, ale celý příběh jsem si musela nechat rozležet v hlavě, tak jsem to měla i s knihou Slepé mapy, kterou taky vřele doporučuji.
Alena Mornštajnová píše skvělé a zároveň silné příběhy. Za mě i dost smutné, spisovatelka to ale popírá.

Jako vždy jsem postavy zprvu nenaváděla, ale časem pochopila, proč se tak chovají. Přiznám se, že Blanku jsem od začátku v lásce neměla a po dočtení knihy to tak i zůstalo. Bylo mi hodně líto Doubravky, ta žena viděla uvnitř člověka světlo naděje, ale bohužel ho neuměla vynést na povrch.

Tiché roky je příběh o rodině, kterou potká nemilá událost, zasáhne to všechny i nevinnou Bohdanu a ona s tím musí žít. A přitom si vyčítá, že se vůbec narodila. Její otec nebyl vůbec tím správným rodičem.

Kniha je rozdělená z pohledu otce a dcery, psána Er-formou. Má dvacet kapitol a prolog. Odehrává se to v době Československa a Česka.

Na první pohled vám obálka nic neřekne, ale po dočtení krásně příběh doplňuje. Lucie Zajíčková opět udělala dokonalou práci.

6. června jsme měli "poslední" books calling club a zase jako minulý rok se konal na střeše Národní Galerie. Slunce dost pálilo, ale zažili jsme pak krásný západ. Poslouchali jsme, jak Alena vypráví o své knize, mimoto říkala co jí baví a kdo je. Já jsem se s spisovatelkou potkala už podruhé a musím říct, že se vůbec nezměnila, je vtipná, sympatická a prostě skvělá.

Taky se hodně řešila její kniha Hana a Slepé Mapy. Hodně jsme komunikovali, poslouchali, ptali jsme se, zda vyjde další kniha. Dostávali jsme odpovědi na naše otázky. Večer byl prostě dokonalý.

Možná jsem vám toho moc nepověděla, abych vám nevyzradila příběh. Dostali jsme pokyn, že si máme něco nechat pro sebe. Děkuji Jakubovi za krásný večer a Nakladatelství Host, že jsem narazila na skvělou spisovatelku a od té doby jsem začala ve velkém číst knihy od českých autorů.
Alena patří k prvním českým autorům, které jsem začala sama od sebe číst a vyhledávat.

V květnu jsme po dlouhé době měli book club v 1. podzemním antikvariátu. Tentokrát se probírala kniha Svatá hlava od Hany Lehečkové. Svata hlava vychází v nakladatelství Vyšehrad v edici Tvář. Přišla redaktorka Alena Snelling a ilustrátor Ondřej Dolejší. 

Knihu jsem přečetla za jedno odpoledne v neděli, i když se varuje, že se má číst pomalu. Po dočtení tohoto příběhu jsem vůbec nevěděla, jak se mám cítit. Hlavní hrdina byl fakt divný, chvílemi mi ho bylo líto, ale někdy jsem měla velkou chuť mu vrazit pár facek, aby se vzpamatoval.

Celý příběh čteme z pohledu jednoho mladíka. Kapitoly jsou krátké a najdete tam i menší testy, které jsou fakt vtipné a pojí se k nim i krásná dětská vzpomínka.
Ondřej Dolejší jako dítě vydával svoje časopisy a měl tam kreslené komiksy a testy. Proto se Hana nechala inspirovat a do knihy dala třeba test o morčatech. A test, který otestuje, jak moc jste chytří..

Hned na začátku jsem se smála jako blázen, ale po chvíli jsem pochopila, že ta kniha nemá být vtipná. Jedná se o schizofrenika, který je fakt zmatený, "divný" a bloudí svým životem.
Autorka nám přiznala, že se nechala inspirovat z blogu, který vedl právě člověk, který si vedl zápisky, metafory a vypadalo to jako výkřik  do černého.
Příběh není o něm, ale použila, jeho styl psaní a proto kniha vypadá tak, jak vypadá.
Kniha je bez čárek, jsou tam kurzívy, já jsem si na tento formát zvykla. Čtenář určitě časem pochopí, že je to tak divně napsáno naschvál.

Autorka tuhle knihu psala 7 let, bylo vtipné, jak nám popisovala situace, jednou si klepala na hlavu a říkala si, co to sakra napsala a byly dny, kdy byla tak nadšená z toho, že mohla napsat tak něco hustého.

Kdyby nebylo bookclubu, tak bych tuhle knihu brala s rezervou. Autorka si se čtenáři totiž moc ráda hraje. Chce abychom o knize diskutovali a každý by měl mít v závěru svou teorii.

Na první pohled jsem si myslela, že se hlavní hrdina zajímá o ilumináty. Byly tam náznaky, ale bohužel jsem se spletla. Na obalu je oko a v knize třeba najdete kresbu, kde má obličej 3 oči.

Jestli vás tato kniha zaujala a chcete o ní vědět víc, určitě si ji přečtěte!

Tentokrát se Literární salón konal 14. května v knihovně Náprstkova muzea na Betlémském náměstí a musím říct, že jsem celou tou krásnou byla velmi ohromená. Všude staré knihy, nábytek a zachovalá původní architektura.

Muzeum bylo založeno politikem a propagátorem nových myšlenek - Vojtou Náprstkem.
Od roku 1865 knihovnu využívaly členky Amerického klubu.
Součástí byl i pivovar, který fungoval až do 2. světové války.

Připadala jsem si tam jak Alenka v říši divů, konkrétněji Candy in bookishland. Tento článek bude obsahovat plno fotek, kdo mě sleduje na instagramu, tak ve stories byly i ukázky ze salonu.

Viděli jsme se s herečkou Kateřinou Coufalovou, která nám řekla svůj životní příběh, který byl fakt silný. Spolu s Hedvikou Dočkalovou mají instagramový projekt Jsme v tom spolu. Snaží se pomáhat nemocným lidem, kteří mají problémy třeba s poruchou příjmu potravy nebo s depresí. Určitě jejich ig navštivte.

Na koho jsem se nejvíc těšila byl Lukáš Hejlík s Věrou Hollou. Díky nim jsem se dozvěděla, jak vypadá scénické čtení. Scénické čtení trvá pro dospělé tak hodinu a pro děti 30 minut, kdy se předčítá z knih. Součástí jsou i kostýmy a hudba.

Jestli byste rádi na takové představení šli, doporučuji se podívat na Listování.
Lukáš s Věrou Hollou nám předvedli ukázku a bylo fakt skvělé. Až budu mít čas, tak se chci jít  alespoň na jedno představení podívat.

Celý večer byl v krásném duchu, měla jsem chvílemi úsměv na tváři, slzy v očích a nakonec jsem ze salonu odešla usměvavá s dobrou náladou. Tímto bych nehorázně chtěla poděkovat Jabukovi za krásně zorganizovaný večer!

Představte si, že se rozhodnete hledat osobu, kterou jste v životě viděli jen na pár vteřin. Na pomoc máte jenom sny a pár neodpovězených otázek. Podaří se Karolíně najít její mámu? 

Hlavní hrdinka Karolína studuje filozofii. Skoro každou chvíli omdlívá, zdávají se jí divné sny, na které hledá odpovědi. Bohužel neví čeho se má konkrétně chytit a její táta jí taky moc nepomáhá. Mluvit o své ženě ho totiž bolí.

Jednoho dne se Karolíně rozbije ve Starbucks počítač a náhodně potká Tomáše, který jí jen tak nabídne, že jí může sehnat nový za lepší cenu. Karolína je odtažitá a neví, co si o divném klukovi myslet. Jeho nabídku však neodmítá a díky rozbitému počítači vzniká zajímavé přátelství.

Karolína neví proč, ale má pocit, že Tomášovi může důvěřovat. Svěří se mu s jejími pocity a plány.
Rádi také mluví o filozofii, hodněkrát se v příběhu obejvuje kniha Sofiin svět. Oba spolu procestují Evropu a vzájemně se poznávají.

Znáte malá nakladatelství? Nemyslím menší obchody s minimem knih, ale opravdu nakladatelství, které pečlivě vydává zajímavé knihy a vkládá do nich obrovskou lásku a cit.

Březnový literární salón byl tentokrát o literárních redaktorech

Dozvěděla jsem se, že být redaktorem je těžké povolání, a přitom je lidi přehlíží. Málokdy se o nich někde píše atd. Přitom literární redaktor odvádí velký kus práce. Salón mi zase jednou přinesl mnoho informací.